Jdi na obsah Jdi na menu
 


Serge Brussolo

9. 3. 2008

Serge Brussolo píše napínavé příběhy s prvky thrilleru a detektivního románu. Zatáhne čtenáře do děje, předhodí mu stopu a přesvědčí ho, že záhadu rozluštil. Ve chvíli, kdy se čtenář už už chystá zvolat na pachatele "Jménem zákona!" zjistí, že vedle jeho logiky je ještě další logické vysvětlení a může začít znovu. O překvapivé zvraty zkrátka není nouze.

Dosud se mi podařilo vydat knihu Půlnoční pes (nakl. Olympia 2001), další 3 tituly se snad brzy dočkají - zatím je překlad v šuplíku.

Následující ukázka je z knihy Půlnoční pes. Jedná se o původní překlad bez později zapracovaných korektur, takže zde uveřejněný text se může nepatrně lišit od knižního vydání. Nemám bohužel definitivní text v elektronické podobě.  

1

Jmenoval se Jedediah Wayne Paulson, ale už deset let si nechával říkat Bambata N’Koula Bassaï. Kdosi mu totiž řekl, že v jakémsi africkém nářečí to znamená Noční bojovník. Byl černoch, bylo mu třiadvacet let a to už byl na dítě ulice a černošského slumu slušný věk.

Právě teď se jeho ruce třásly a neměl už více sil nežli malé dítě. Během pár posledních minut si už myslel, že se pustí, ačkoli byl těsně u cíle. V duchu si nadával a doufal, že zlost mu stříkne do žil pár kapek adrenalinu navíc. Právě jen tolik, aby mu to umožnilo dosáhnout vrcholu cihlové zdi. Hlavou mu táhly hrůzné obrazy a jeho pocity získaly podivně na intenzitě jako pokaždé, když si vzal dávku. Najednou viděl sám sebe, miniaturního lidského pavoučka zavěšeného uprostřed noci na fasádě čtyřicetipatrového honosného cihlového domu, jak šplhá s holýma rukama a bez pomoci lana. V hlavě se mu začaly mísit úryvky filmů a obrázky z kreslených seriálů: hrdina se svaly velkými jako žvýkačkové bubliny leze po stěně pevnosti, aby zachránil princeznu ze spárů barbarů. Bambata měl takové obrázkové příběhy rád. Text v bublinách nikdy nečetl, protože jen stěží luštil, co tam bylo napsáno. Spokojil se s prohlížením obrázků v zářivých barvách. ,V týhle chvíli‘, pomyslel si, ,jsem jako Kanzor…Kanzor ničitel.‘

Na začátku, když se pustil do zdolávání pátého patra, si připadal neporazitelný. Byl právě tak akorát zahřátý a usadila se v něm intenzívní radost. Takhle se cítil šťastný: s nahou hrudí, celý černý v černé noci. Měl chuť zařvat z plných plic: ,Já jsem Bambata N’Koula Bassaï, bojovník z ulice…A vylezu na vrchol tohohle baráku jen pomocí svých rukou.‘ V poslední chvíli se zarazil, i když by moc rád slyšel svůj hlas, jak se odráží od okolních fasád. Možná že by jeho řev probudil holuby na okapech a oni by vzlétli za ohlušujícího šumění křídel?

Byl hrdý na své ruce, tvrdší než ocel. Už deset let dělal denně tisíc kliků, opírajíc se přitom jen o ukazováky. Jednou se dočetl ve filmovém magazínu, že stejně trénoval Bruce Lee, a rozhodl se ho napodobit. Po letech cvičení byly jeho svaly jako ze železa. Nebyly přehnaně vyvinuté jako u těch buzíků, co se předvádějí na pláži ve Venice, kdepak, jenom dobře vypracované, tvrdé a silné. Zvláště prsty měly sílu svěráku. Bambata dokázal palcem a ukazovákem ohnout minci stejně lehce, jako by to byla žvýkačka. Když sevřel pěst, dokázal malíkovou hranou zatloukat hřebíky jako kladivem, aniž by se zranil. Kdysi se párkrát předvedl se svými kousky na promenádě na Venice Beach. Svaly na dlaních měl tak mohutné, že nemohl úplně otevřít dlaň. Bylo to jako by měl místo rukou dvě živé svěrky. Někdy si ve svých snech připadal jako mutant… nebo jako robot potažený kůží, jakých jsou plné vědeckofantastické filmy. Ale jako robot-černoch.

Díky jeho rukám přišli kluci z party s výzvou. “Bambato, kamaráde, ty bys’ dokázal vylézt na tenhle všivej barák! Jestli to někdo může dokázat, tak jedině ty, nikdo jinej. Jenom ty můžeš ostrouhat mrkvičku Půlnočnímu psovi. Vylez nahoru, kámo, a nech tam svoji značku. Vyser se jim na jejich fasádu, jo, nech tam nahoře svoje hovno za nás za všechny!”

Stala se z toho odrhovačka. Zatracená písnička, co ho začala pronásledovat i ve spaní. Ti sráči ho dostali. Zakrátko byl nucen výzvu přijmout. Kdyby se tomu pokoušel vyhnout, nikdo by si ho už nevážil.

Bambata se překulil přes kraj terasy a zůstal ležet na zádech. Ulice byla čtyřicet pater pod ním. Obklopovala ho noc. Neslyšel nic než svůj vlastní dech, chroptivý a nepříjemný. Měl pocit že celé Los Angeles ho slyší supět. Byl to dech King Konga na vrcholu Empire State Building. A on byl ten King Kong! Bože! Byl hrdina, který dokázal vylézt na tenhle barák holýma rukama. Nezasloužil by si ten výkon, aby ho televize přenášela přímým přenosem? Bambata, bojovník z ulice, vyráží svůj vítězný pokřik ve čtyřicátém patře Horton Street 1224!

Byla to jen planá myšlenka, protože na ten výkřik - páni!- už neměl dost sil.

Plazil se. Po hrudi mu stékal pot. Celé tělo měl jako naolejované a tak se po drsném betonu pohyboval lehce. Z úst mu tekly sliny a on je nedokázal zadržet. Nebyl nic víc než kovářský měch, hlučně nasávající vzduch. Plíce ho pálily. Svaly na rukou ho bolely tak, že téměř sténal bolestí. V kulturistických magazínech se dočetl že je to důsledek nahromaděných toxinů ve svalech. Aby se jich zbavil, bylo třeba vyvolat překrvení masírováním pomocí masážního krému. Krev pak ze svalu odplaví veškerý odpad. Jenže na vrcholu domu 1224 ho nečekal žádný masér a on si musel se svými křečemi poradit docela sám.

Na posledních metrech si vážně myslel, že se pustí. Zpocené články prstů klouzaly. Marně si je křídoval, vlhkost se stejně zakrátko vrátila. Hrany cihel mu řezaly konečky prstů i přes mozoly jež je pokrývaly. Z pod nehtů mu začala téct krev. A ke všemu se od moře zvedl vítr a chtěl ho odtrhnout od zdi. Musel se přitisknout těsně k fasádě, objímajíc ji jako ženu. Nejhorší bylo že v téhle výšce a temnotě ho kluci z party nemohli vidět. Kruci, vždyť to byl přece zkurveně dobrý kousek co on, negr z ulice, právě prováděl. Čtyřicet pater holýma rukama. Čtyřicet pater baráku, kde bydlí samí Bílí s kapsami plnými peněz. Všichni 100% bílá rasa střední vrstvy, zlaté jádro yuppies. Honosný dům, jakých bylo na kalifornském pobřeží jen málo. Jeden z těch velkých perníků z hnědých cihel, postavený uprostřed asfaltu ulic a podpíraný kostrou s ocelových nosníků. Hlídaný dům s halou, postavenou jako protiatomový kryt, chránící před nechtěnými návštěvníky. Dům, který má svého domovníka, hlídače a vrátného v jedné osobě.

Jo, zkurveného domovníka…

Bambata si začal třít svaly na rukou a ramena, jenže jeho prsty ztratily cit a třásly se jako prsty narkomana při absťáku. Celé jeho tělo byla jedna velká bolest, šlachy napjaté k prasknutí. Poslední dvě patra vylezl v jakémsi transu, pevně přesvědčený o tom, že každou vteřinou musí spadnou. Přitom prvních deset pater jej naplnilo divokou radostí. Vkládajíc své železné prsty do spár mezi cihlami, postupoval klidně, pravidelně se přitahoval a kontroloval svůj dech. Jak stoupal výš a výš nad zem, nepřestával myslet na bělochy na druhé straně zdi. Dívali se na filmy pro Bílé v televizi. Hladili své bílé ženy… a zatím on, Bambata, negr z ulice, lezl po jejich domě jako opice. To pomyšlení ho naplnilo podivnou závratí. Málem si udělal přestávku, jen na chvilku, aby nakoukl oknem do jedné ložnice. Mohlo to být legrační! Představoval si v duchu, jak si to bílá coura nechává dělat svým milencem a přitom se dívá přes jeho rameno. Představoval si ji, jak ječí a buší do zad toho chlápka: ,Miláčku! Miláčku! Díval se na mně nějaký negr…V okně je nějaký negr!

A chlápek by odpověděl: ,No tak se uklidni, miláčku. Co to povídáš? Jsme přece v patnáctém patře a není tu požární schodiště!‘

Jo, mohlo to být strašně legrační, ale nesměl ztrácet čas takovými volovinami, protože každá minuta hrála proti němu.

V patnáctém patře udělal okliku, vyhoupnul se na jeden balkón a dopřál si deset minut odpočinku. Věděl, že to je riskantní. Každou chvíli mohl někdo otevřít balkónové dveře a jít si zakouřit. Hodně lidí to po milování dělá. Lehnou si do lehátka a čekají, až jim vítr osuší na těle pot. Bylo to příjemnější než zůstat zahrabán ve zpocených prostěradlech… Kdyby ho tady někdo objevil, jak se choulí na betonu, spustil by poplach. Možná, že by po něm i stříleli. Ale musel si dát pauzu, aby zahnal kyselinu mléčnou, způsobující křeče, aby dopřál krvi čas okysličit svaly. Přelezl zábradlí z bílého kamene a okamžitě si lehl na zem, snažíc se, aby nic nepřevrhl nebo neshodil. Byly tam zasazené rostliny, modře pruhovaná skládací lehátka, nízký stolek s časopisy na pěkném papíře - žádné kreslené seriály, kdepak. Přihlouplé magazíny o bydlení a financích.

Bambata se opřel o zeď. Srdce mu tlouklo tak prudce až měl dojem, že to musí být slyšel uvnitř bytu na druhé straně zdi. Holka určitě řekne tomu chlápkovi: ,Hele, miláčku…Co to tak tluče do zdi?‘ Zároveň měl z tohoto tajného vniknutí radost.

Pomyslel si: ,Jsem Bambata, opice z Horton Street… ten, který šplhá po domech, jako by to byly stromy v parku.‘

Než se vydal znovu na cestu, neodolal a nakoukl dovnitř bytu. Na posteli zahlédl bílé tělo, ležící na břiše s rukama podél hlavy. Tělo spící ženy. V nohách postele ležela do klubíčka stočená kočka. Jedna z těch honosných chlupatých koček. Zvíře ho zahlédlo a vztekle mňouklo. Raději se dále nezdržoval.

Teď byl na vrcholku. Zlomený, plný bolesti, ale byl vítěz. Schoulil se do klubíčka. Jeho ruce byly stále bez života, tuhé jako železné háky. Umíral žízní, jenže láhev na opasku byla prázdná. Opřel se o zídku, tvořící zábradlí kolem celé terasy. Střecha budovy byla zařízena jako relaxační centrum. Byl tu tenisový kurt, bazén, minigolf, trávníky a záhony. Vše bylo uděláno tak, aby si nikdo neuvědomoval skutečnou polohu této umělé zahrady, zavěšené čtyřicet pater nad bulvárem. Skalky, stromky a dovedně rozmístěné rostliny, to vše poskytovalo iluzi skutečné zahrady. Do betonu byly usazeny rozpukané červené kameny, dovezené z mojavské pouště. V květináčích, zapuštěných do země, rostly stromky a vysoké kaktusy. Pěkné malé bungalovy veselých barev ukrývaly šatny, sprchy a převlékací kabiny. Všude byla mozaiková dlažba, která se v měsíčním svitu vlhce leskla. Půvabná scenérie jako by vystoupila z kresleného seriálu. Ve skutečnosti se architekt inspiroval trpasličí vesnicí z Čaroděje ze země Oz, jenže Bambata, který film nikdy neviděl, to nemohl vědět. Nicméně tato trochu vyumělkovaná krása ho dráždila a ve spáncích mu pulzovala tlumená zlost.

,Jo, chlapče,‘ pomyslel si. ,Jseš tu! Dokázal jsi to. Vyjebal si s tímhle zatraceným barákem!‘

Nejistě se narovnal. Dýchal ještě ztěžka, ale nechtěl už déle čekat. Musí udělat svoji značku, kterou kámoši zezdola uvidí. Nejistou rukou sundal z opasku sprej a prudce s ním zatřepal. Malinkaté kuličky uvnitř náplně zarachtaly a on se ušklíbl. Podrážděně si uvědomil, že váhá vydat se dál do relaxačního komplexu. Bylo tu příliš čisto, příliš hezky. Nebyl na něco takového zvyklý. Člověk měl pocit, že se umaže o čerstvou barvu, když se náhodou dotkne zábradlí, dveří nebo lehátek.

Zatraceně! Bylo to jako dekorace pro Sněhurku nebo pro Tři malá prasátka. Vesnička pro bezstarostné velké kluky. Pro pitomé finanční analytiky co nikdy nevlezou do metra a nemají jinou starost než se zajímat o barvu svého příštího cadillaku.

Bambata se pustil po žluté cihlové pěšince, která se klikatila mezi bazénem a tenisovým kurtem. Na chvíli se zastavil na kraji bazénu. Čisťounký bazén napuštěný průzračnou vodu pro bílé držky, kam si mladé návrhářky z Rodeo Drive přicházely každý večer namáčet své pěkné zadečky nacpané v bikinách, které si samy navrhly. Tabulka na nízké zídce oznamovala: Voda v tomto bazénu pochází z jezera Mishugan a je známá svojí čistotou a obsahem fluoru. Pro vaše pohodlí je každý den recyklována.

V náhlém popudu si Bambata rozepnul poklopec svých šortek a dlouze se vymočil do bazénu. Překvapeně konstatoval, že jeho tělo je ještě schopno vyloučit tolik tekutiny. Přitom on měl pocit, že je výstupem úplně dehydrovaný. Slastně si vzdychl, šťastný tím znesvěcením tohoto svatostánku pro mladé yuppies, do kterého by ho nikdy nenechali vstoupit, ani kdyby tam šel uklízet. Úklid a čistota v domě byla svěřena skupině Latinských Američanů.

Zatřepal sprejem, hledajíc místo kam nastříkat svoji značku. Samozřejmě že ho kluci z party prosili, aby nastříkal nějakou obscénnost, ale on to odmítl.

“Hele, brácho! Až budeš nahoře, celý to tam poser! Nech jim tam pořádnou hromadu, ode mně a od všech kámošů!”

Řekl jim ne. Nechtěl podlehnout pokušení a poskvrnit čin, který právě vykonal. Kdepak, nechtěl naškrábat žádné z těch graffiti, co obvykle pokrývají zdi záchodků. Spokojí se s velikým tagem, představujícím jeho osobní pečeť, jeho znak: BBT z podivně propletených písmen, tvořících jeho podpis.

BBT, jako Bambata, opice z ulic, lezec s ocelovýma rukama, který šplhá po domech pro Bílé jako po obyčejných skalách. Bambata N’Koula Bassaï, noční bojovník.

Ve chvíli, kdy zvedal ruku se sprejem, měl pocit jako by zaslechl nějaký zvuk a strnul; byl to však jen vítr, cloumající mříží kolem tenisového kurtu.

“Začínáš být nervózní, kamaráde”, řekl si polohlasem, protože cítil potřebu slyšet svůj hlas. Dech měl ještě stále zrychlený a cítil se strašně unavený. Představa sestupu stejnou cestou, jakou přišel, mu najednou připadala strašlivá. Nad jeho síly. Když dole vykládal ostatním svůj bojový plán, všechno mu připadalo mnohem snadnější.

“Udělám to na tři etapy,” vysvětloval. “Výstup, odpočinek, sestup. Jakmile budu nahoře, natáhnu se do lehátka a dám si hodinku odpočinku. Pak přelezu zídku a vrátím se stejnou cestou.”

Okamžitě začaly padat sázky. Někteří se sázeli, že spadne během výstupu, někteří si mysleli, že to nakonec vzdá, někteří mu důvěřovali a pevně věřili tomu, že namaluje svoji značku na vrchol budovy. To, co začalo jako vtip v opojení z piva a drog, se pomalu změnilo v nevyhnutelnou zkoušku, ve které se hrálo o jeho čest.

Bambata se rozhodl natáhnout se na chvíli do jednoho z plátěných lehátek, rozmístěných kolem bazénu. Z pytlíku, zavěšeného na opasku, vytáhl sušené ovoce a čokoládu. Musí se najíst, aby vyrovnal obrovský energetický výdej organismu. Až nabere trochu sil, pečlivě se namasíruje pomocí roztoku, aktivujícího okysličovaní svalů. Byl hrdý na to, že dokázal sestavit takový plán. Pomalu začal žvýkat sušené meruňky a máčel je slinami, přesně jak doporučoval návod. Problém byl, že téměř žádné sliny neměl. Rozhlédl se kolem sebe. Určitě je tu někde vodovodní kohoutek na připojení automatických zavlažovačů, které domovník rozmísťoval po trávníku.

Domovník…

Při tom pomyšlení se otřásl. Neměl na něj vůbec myslet. Právě kvůli němu musí sestoupit stejnou cestou, jakou přišel. Nemohl ani pomyslet na to vstoupit do budovy, sjet výtahem do přízemí a vyjít hlavními dveřmi. Tady byly zámky místo na klíč na magnetickou kartu, tak jako ve všech velkých hotelech v L.A. Nemělo smysl pokoušet se zámek otevřít, když se v nich člověk nevyznal. A Bambata o nich nevěděl vůbec nic.

Přimhouřil oči a pozoroval dveře výtahové šachty uprostřed střechy. Za nimi byl výtah, spojující všech čtyřicet pater, jenže posuvné ocelové dveře byly v této noční době pevně zavřené. K přivolání kabiny výtahu byla nutná magnetická karta. Kdepak, tímhle směrem se jeho naděje nemohly ubírat. Aby se dostal dolů, musel Bambata přelézt betonovou zídku a vydat se stejnou cestou, jakou přišel, jenže pozpátku…

Jedni tvrdili, že je to nebezpečnější než lézt nahoru, jiní zase, že je to naopak hračka. Bambata věděl jen jedno: na pevnou zem se musí dostat dříve než se rozední, pokud nechce, aby si jej všiml policejní vrtulník. V duchu viděl překvapené tváře policistů: na zdi honosného čtyřicetipatrového domu visí do pasu nahý černoch! Bože! Těm parchantům by stačilo se jen trochu přiblížit a vyřídit si to s ním. Vír z rotoru by ho donutil se pustit. Snadno si představil rozhovor dvou poldů: ,Koukni, Macu! Klesni trochu níž. Trochu tu opici ochladíme, hele, jak je zpocená!‘ Bude to jednoduché. Vír rotoru ho nasaje, odtrhne ho od zdi a on spadne.

Byl rozhodnut nic tu nezničit ani nic neukrást. Chtěl, aby jeho výkon měl ryze sportovní hodnotu. Aspoň pro tentokrát. Mělo to být obrovské vítězství nad Půlnočním psem. Políček, ze kterého už se domovník nevzpamatuje.

Mimoděk zatřásl sprejem a hledal místo pro svůj podpis. Chtěl najít nějaké porézní místo, kde se barva vpije do hloubky. Nakonec se rozhodl pro obvodovou zídku. Nakloní se nad hlubinu a bude psát zrcadlově, aby jeho tag byl vidět z ulice. Jo, to je zatraceně dobrý nápad! Obrovská písmena BBT, docela nahoře na budově. BBT, korunující stodvacet metrů vysokou cihlovou věž. Zítra ráno za svítání objeví nájemníci jeho značku, a bude to jako by rozžhavené značkovací železo označilo jejich rozkošné bílé zadky. BBT.

Zvedl se a kráčel k zídce. Hýždě ho bolely a jeho lýtka jakoby se chtěla při každém kroku roztrhnout jako přezrálé lusky.

Opřel se lokty o zaprášenou betonovou zídku na kraji propasti. Každou chvíli mohl proletět hlídkový vrtulník, takže nesmí dlouho otálet. Naklonil se do prázdna a paže mu visely dolů. Hrudí se opíral o zídku. Jelikož byl hlavou dolů, začala mu v uších hučet krev a to překrylo všechny ostatní zvuky.

Aniž by zmáčkl ventilek spreje, vyzkoušel několik tahů, tak jako kreslíř, když si zkouší prostor, který chce pokrýt. Písmena musí být obrovská, pokud chce, aby si jich lidé na chodníku všimli. Právě chtěl začít první písmeno B když ucítil, jak jej dvě ruce uchopily za kotníky. Neměl rovnováhu a tak se nestihl narovnat. To už někdo zvedl jeho nohy ze země a natáhl je do vodorovné polohy. Vykřikl a pustil bombu s barvou. Ta zarachotila o fasádu a zmizela v temnotě.

Bambata se pokusil vyprostit, ale bylo už pozdě. Klouzal do prázdna a hlubina jej vtahovala. Ve chvíli, kdy začal padat, mu betonová zídka rozedřela hrudník. Do poslední vteřiny si myslel, že mu někdo chce nahnat strach, aby mu dal pořádnou lekci a že ho v poslední chvíli ho chytí.

Jenomže se mýlil. Když ruce pustily jeho kotníky, padal jako horolezec, který se utrhl z lana. V úrovni třicátého patra narazila jeho hlava do cihlové fasády a on si prorazil lebku, takže byl mrtev dříve, než dolétl do desátého patra. O asfalt už se rozbilo mrtvé tělo, poté co protrhlo plátěnou střechu nad vstupními dveřmi. Téměř okamžitě se dalo do deště a příval vody smyl malou krvavou skvrnu na fasádě ve třicátém patře, kde Bambatova hlava udeřila do zdi. Pouhých dvacet centimetrů od jednoho z oken osmadvacetileté Lorrie Griffinové, původem z Kavkazu, ilustrátorky v nakladatelství Sweet Arrow, sídlícím na Wilshire Boulevard.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář