Marc Levy
Už hodně dlouho se věnuji současné francouzské beletrii a podařilo se mi přeložit několik knih jednoho z nejpopulárnějších francouzských spisovatelů posledních let. Rád bych jej aspoň ve zkratce představil.
Marc Levy se narodil v roce 1961 a je jedním z nejznámějších současných francouzských spisovatelů. Vystudoval architekturu, žil ve Spojených státech (ostatně většina jeho knih se odehrává v San Franciscu), projektoval ve Francii, ale po úspěchu své první knihy Et si c’était vrai, která byla i zfilmována (u nás film běžel pod názvem A co když je to pravda), se věnuje jen psaní. Jeho příběhy jsou čtivé a čtenáře určitě zaujmou.
V letech 2001-2006 jsem měl tu čest přeložit tři jeho knihy. Nejprve vyšla v Olympii jeho prvotina Et si c’était vrai - redakce si prosadila český titul Jste zřejmě jediný člověk na světě, se kterým mohu sdílet své tajemství. Dle mého názoru strašné, ale co se dalo dělat... Kniha vyšla v roce 2005 v nakladatelství Albatros plus s názvem, který dal knize i autor - A co když je to pravda? Následovalo volné pokračování Vous revoir - opět Albatros plus a název Vidět Vás znovu.
Třetí setkání s autorem bylo opět duchařské - La prochaine fois (česky v Albatros plus jako Příště) má opět prvky tajemna a nadpřirozena, smíchané s lehkým humorem.
Čtvrtý titul mám již několik let v šuplíku. Nakladatelství, zprvu nadšené úspěchem knihy ve Francii, od jejího vydání ustoupilo. Výborná kniha o souboji dobra se zlem Sept jours pour une éternité tedy na české čtenáře teprve čeká.
|
|  |
|
|
ukázka z knihy A co když je to pravda?
uveřejněno se svolením nakladatelství Albatros
1. kapitola
Léto 1996
Na nočním stolku ze světlého dřeva zazvonil malý budík. Bylo půl šesté a pokoj naplňovalo nazlátlé světlo, jaké lze spatřit jen v San Francisku za svítání.
Uprostřed veliké postele, zahrabaná do přikrývky, spala Lauren, na velkém koberci hned vedle postele fenka Kali a na malém sekretáři stará mourovatá kočka Shouba.
Laurenin byt překvapoval něžností. Nacházel se v posledním patře viktoriánského domu na Green Street a tvořila jej obytná kuchyň, šatna, velký pokoj a prostorná koupelna s oknem. Podlaha byla ze širokých světlých parket, v koupelně natřených bílou barvou, s černými čtverci malovanými podle šablony. Bílé zdi zdobily staré kresby, které Lauren objevila v galerii na Union Street, strop rámovala dřevěná lišta, jemně opracovaná šikovnou rukou talentovaného řemeslníka z počátku století, kterou Lauren zvýraznila karamelovou barvou.
Několik kokosových koberců, obšitých béžovou jutou, rozdělovalo pokoj na obývák, jídelnu a kout s krbem. Naproti krbu lákala k posezení velká pohovka s bavlněným potahem. Na několika skříňkách, rozmístěných volně po místnosti, stály pěkné lampy s plizovanými stínidly, pořízené během posledních tří let.
Tentokrát se Lauren příliš nevyspala. Její služba v San Francisco Memorial Hospital, kde pracovala jako sekundářka, se protáhla přes obvyklých čtyřiadvacet hodin. Na poslední chvíli přivezli pacienty zraněné při velkém požáru. První sanitky dorazily na příjem deset minut před střídáním služby. Za zoufalých pohledů svých kolegů začala Lauren okamžitě rozdělovat zraněné na jednotlivé sály. Během několika minut raněného bravurním postupem vyšetřila, podle závažnosti jeho stavu ho označila barevnou cedulkou, sepsala předběžnou diagnózu, předepsala první vyšetření a za chvíli už ho zřízenec odvážel na příslušný sál. Příjem šestnácti zraněných, které přivezli mezi půlnocí a čtvrt na jednu, skončil přesně v půl jedné. Ve tři čtvrtě na jednu mohli narychlo svolaní chirurgové zahájit první z operací, které je tuto dlouhou noc čekaly.
Lauren asistovala doktoru Fernsteinovi u dvou po sobě následujících operací. Domů odešla až na jeho výslovný příkaz. Jasně jí dal najevo, že pokud únava otupuje její pozornost, ohrožuje tím zdraví pacientů.
Uprostřed noci vyrazila ve svém Triumphu z nemocničního parkoviště a uháněla pustými ulicemi domů. “Jsem moc unavená a jedu moc rychle,” opakovala si nahlas, aby přemohla ospalost. Představa návratu do nemocnice v roli pacientky ji však sama o sobě stačila udržet bdělou.
Dálkovým ovládáním otevřela vrata a zaparkovala svůj starý vůz. Prošla chodbou, schody hlavního schodiště vyběhla po čtyřech najednou a s úlevou vstoupila do bytu.
Hodiny na krbu ukazovaly půl druhé. Lauren ze sebe shodila šaty rovnou na zem uprostřed velkého pokoje a úplně nahá se postavila za kuchyňský pult, aby si připravila bylinkový čaj. Dózy na poličce obsahovaly všemožné bylinky, jako kdyby každý okamžik dne měl svoji vůni. Šálek s čajem položila na noční stolek, zavrtala se do přikrývky a okamžitě usnula. Předešlý den byl příliš dlouhý a do toho nadcházejícího musí vstát brzy.
Chtěla využít dvou dní volna, které se pro jednou shodovaly s víkendem, a přijala pozvání svých přátel na výlet do Carmelu. Po náročné službě by si zasloužila ranní lenošení, ale od časného vstávání ji nic nemohlo odradit. Lauren milovala východ slunce nad silnicí lemující Tichý oceán a spojující San Francisco se zálivem Monterey. Ještě v polospánku šmátrala po budíku, aby zastavila jeho zvonění. Sevřenými pěstmi si protřela oči a její první pohled padl na Kali, ležící na koberci.
“Nekoukej tak na mě, ještě jsem se neprobrala.”
Při zvuku jejího hlasu fenka rychle oběhla postel a položila hlavu na břicho své paničky.
“Holka, já tě na dva dny opustím. Máma si pro tebe přijede okolo jedenácté. Uhni, vstanu a dám ti nažrat.”
Lauren se protáhla, dlouze zívla a vyskočila na nohy. Došla do kuchyně, drbajíc se ve vlasech, a otevřela ledničku. Znovu zívla. Vyndala máslo, džem, toasty, jednu konzervu pro psa, druhou pro kočku, načatý balíček parmské šunky, kus goudy, dvě misky mléka, misku jablečného kompotu, dva bílé jogurty, müsli a půlku grapefruitu. Druhou půlku nechala ve spodní přihrádce. Kali se na ní dívala a párkrát pohodila hlavou. Lauren se na ní zašklebila a houkla: “Mám hlad!” A jako obvykle začala v těžké keramické misce připravovat snídani pro svého miláčka.
Pak připravila snídani pro sebe a posadila se ke svému pracovnímu stolu. Když trochu otočila hlavu, mohla odtud vidět Saussalito s jeho domky rozhozenými po kopcích, most Golden Gate natažený jako čára mezi oběma břehy zátoky, rybářský přístav v Tiburonu a pod sebou terasovité střechy rozprostírající se až k Marině. Otevřela okno dokořán. Město bylo úplně tiché, ospalé ráno rušily jen sirény velkých nákladních lodí, mísící se s křikem racků. Znovu se protáhla a s chutí se pustila do opulentní snídaně. Včera večer neměla ani čas na večeři. Třikrát se pokusila sníst sendvič, ale pokaždé ji vyrušilo pípátko, volající ji k novému příjmu. Pokud jste ji potkali a zeptali se jí, co dělá, odpověděla vždy stejně: “Nestíhám.”
Když spořádala podstatnou část hostiny připraveného jídla, odložila tác do dřezu. Poté zamířila do koupelny. Přejela prsty po dřevěných žaluziích, sklopila je, bílou bavlněnou košili spustila na podlahu a vstoupila pod sprchu. Silný proud vlažné vody ji definitivně probral.
Po sprše si kolem beder ovinula osušku, zašklebila se na sebe do zrcadla a rozhodla se pro lehké líčení. Oblékla si džíny, svetřík, sundala si džíny, oblékla si sukni, svlékla si sukni a vrátila se k džínám. Ze skříně vytáhla látkovou tašku, naházela do ní pár věcí, toaletní potřeby, a byla připravena na víkend. Podívala se na nepořádek všude kolem. Šaty na zemi, pohozené ručníky, dřez plný nádobí, rozestlaná postel. Nasadila odhodlaný výraz a všem věcem v místnosti hlasitě oznámila: “Mlčet, nevztekat se, zítra se vrátím brzo a udělám velký úklid!”
Pak popadla papír a tužku, aby napsala vzkaz. Ten pak připlácla na dveře ledničky velkým magnetem ve tvaru žáby:
Oblékla si kabát, něžně pohladila fenku po hlavě, políbila ji na čelo a zabouchla dveře bytu. Sešla Seběhla po hlavním schodišti, okolo domu došla do garáže, kde rovnýma nohama skočila do svého starého kabrioletu.
“Jsem pryč, odjela jsem,” opakovala si. “Nemůžu tomu uvěřit, je to hotový zázrak. Teď ještě abys nastartoval. Zkus jedinkrát zakašlat! Dám tě do šrotu a koupím si novou káru, celou elektronickou, bez sytiče a bez rozčilování se za chladného rána. Doufám, žes jsi pochopil! Start!”
Starý anglický vůz byl zřejmě tak zaskočen proslovem své paní, že motor chytil při prvním otočení klíčku. Začínal pěkný den.
2. kapitola
Lauren se rozjela potichu, aby neprobudila sousedy. Green Street je hezká ulice, kterou lemují stromy a budovy. Lidé se tu navzájem znají jako na vesnici. Šest křižovatek před Van Ness, jednou ze dvou hlavních tepen protínajících město, přidala plyn. Slabé světlo mělo každou chvíli jinou barvu a nabízelo stále nové a nové pohledy na město. Vůz svižně uháněl po liduprázdných ulicích. Lauren byla tou chvílí přímo opilá. Kopce San Franciska dokáží vyvolat pocit závrati.
Ostrá zatáčka na Sutter Street. Hluk a chroupání v řízení. Prudké klesání k Union Square, je 6:.30, přehrávač hraje naplno, Lauren je šťastná jako už dlouho ne. Stress, nemocnice, povinnosti, všechno je pryč. Má před sebou víkend jen a jen pro sebe a nesmí ztratit ani minutu. Na Union Square je klid. Za pár hodin začnou po chodnících proudit turisté a místní obyvatelé, jdoucí za nákupy do obchodních domů, které obklopují náměstí. Tramvaje pojedou jedna za druhou, výklady budou osvětlené, před vjezdem na hlavní parkoviště v podzemí pod parkem, v němž hrají skupinky muzikantů za pár centů či dolarů, se vytvoří dlouhá kolona aut.
V této brzké hodině ještě panuje klid. Výlohy jsou zhasnuté, na lavičkách spí tuláci. Hlídač parkoviště dřímá ve své budce. Triumph polyká asfalt podle povelů plynového pedálu. Na semaforech svítí zelená, Lauren řadí na dvojku, aby plynule zatočila na Polk Street, jednu ze čtyř ulic lemujících náměstí. Opojená jízdou, kolem hlavy šátek místo čelenky, zatáčí před obří průčelí Macy’s. Perfektní oblouk, pneumatiky lehce hvízdají... Jakýsi cizí zvuk, podezřelé skřípění, všechno jde hrozně rychle. Kovové zvuky se střídají a navzájem prolínají.
Náhlé trhnutí! Čas se zastavuje. Volant a kola přestávají spolupracovat, jejich spojení se definitivně přerušilo. Vůz ujíždí do strany a na ještě mokré vozovce dostává smyk. Lauren vraští čelo. Ruce svírají poddajný volant, který se najednou otáčí do nekonečna. Triumph klouže dál, čas si dává načas a protahuje se jakoby v dlouhém zívnutí. Lauren se točí hlava, ale to se všechno kolem ní míhá obrovskou rychlostí. Vůz se roztočil jako dětská káča. Kola prudce naráží na obrubník, předek vozu nadskakuje a naráží do hydrantu. Kapota se zvedá až k nebi. Z posledních sil se vůz otáčí kolem své osy a odhazuje řidičku, která je najednou příliš těžká pro takovou piruetu na hranici zákonů gravitace. Laurenino tělo je vymrštěno do vzduchu a dopadá na průčelí obchodního domu. Obří výloha se tříští a mění v záplavu střepů. Mladá žena dopadá na koberec ze skla, kutálí se po zemi a nakonec se s rozpuštěnými vlasy zastaví uprostřed střepů, zatímco starý Triumph končí svoji jízdu i kariéru koly vzhůru, z poloviny na chodníku. Z jeho nitra vytryskne trocha páry a pak vydá poslední vzdech, poslední rozmar starého Angličana.
Lauren se nehýbá. Leží klidně. Její rysy jsou hladké, dýchání pomalé a pravidelné. Ústa jsou trochu pootevřená, možná je na nich lehký úsměv, oči má zavřené. Vypadá jako by spala. Dlouhé vlasy rámují její tvář, pravá ruka spočívá na břiše.
Hlídač parkoviště ve své budce zamrká. Později bude vyprávět, že viděl všechno ,jako v kině‘, ale tentokrát je to ,doopravdy‘. Vstává, běží ven, rozmyslí si to a běží zpátky. Třesoucí se rukou zvedá sluchátko a vytáčí 911. Volá pomoc, a pomoc se vydává na cestu.
Jídelna nemocnice San Francisco Hospital je veliká místnost s podlahou z bílých dlaždic a se žlutě natřenými stěnami. Podél střední uličky, jež vede k jídelním automatům s nápoji a vakuovanými potravinami, je rozmístěno množství obdélníkových umakartových stolů.
Na jednom stole dřímal vleže doktor Philip Stern, v ruce šálek studené kávy. Kousek dál se s pohledem upřeným do prázdna houpal na židli jeho kolega. V kapse mu zapískalo pípátko. Otevřel jedno oko a se zaklením se podíval na hodinky. Za čtvrt hodiny mu končila služba. “To snad není možný! Já mám teda smůlu. Franku, zavolej centrálu.” Frank popadl telefon, visící nad ním na zdi, vyslechl zprávu, zavěsil a otočil se ke Sternovi. “Vstávej, kamaráde, to je pro nás. Union Square, kód 3, vypadá to vážně…” Oba sekundáři přidělení k jednotce EMS San Francisco (EMS - Emergency Medical Systém, odpovídá naší Záchranné službě - pozn. překl.) se zvedli a zamířili k východu, kde na ně čekala sanitka se spuštěným motorem a rozsvíceným majákem. Dvě krátká houknutí sirény oznámila odjezd jednotky 02. Bylo 6:.45, Market Street byla zcela pustá a sanitka uháněla na plný plyn časným ránem.
“Sakra, vypadá to, že dneska bude hezky.”
“Proč nadáváš?”
“Protože jsem utahanej jako kůň, takže budu spát a neužiju si toho.”
“Zahni doleva, vezmem to v protisměru.”
Frank poslechl a sanitka zamířila po Polk Street směrem k Union Square. “Přidej, už to vidím.” Když vjeli na náměstí, uviděli nejdřív kostru starého Triumphu naraženou na hydrantu. Vypnul sirénu.
“Koukni, trefil se,” konstatoval Stern, vyskakující ze sanitky. Na místě už byli dva policisté a jeden z nich ukazoval Philipovi směrem k rozbité výloze.
“Kde je?” zeptal se doktor jednoho policisty.
“Támhle, přímo před vámi. Je to žena a je to doktorka, pravděpodobně ze záchranky. Neznáte ji?”
Stern už klečel u Lauren a křičel na parťáka, aby si pospíšil. Nůžkami rozstřihl džíny a svetřík, a obnažujeil kůži. Viditelná deformace na levé noze, lemovaná velkým hematomem, hlásila zlomeninu. Zbytek těla nejevil známky poškození.
“Připrav mi elektrody a infúzi, mám rychlý slabý puls a žádný tlak, dýchání slabé, rána na hlavě, zavřená fraktura pravé stehenní kosti s vnitřním krvácením, připrav mi dvě dlahy. Známe ji? Je od nás?”
“Už jsem ji viděl, slouží na záchrance. Dělá s Fernsteinem. Ona jediná mu dovede odporovat.”
Na poslední poznámku Philip nereagoval. Frank připevnil na hrudník mladé ženy sedm elektrod, různobarevnými kabílky je propojil s přenosným elektrokardiografem a zapnul přístroj. Obrazovka se okamžitě rozzářila.
“Jak vypadá křivka?” zeptal se kolegy.
“Špatně, ztrácíme ji. Tlak 80 na 60, puls 140, rty namodralé. Připravím ti sedmičku kanylu, budeme intubovat.”
Doktor Stern umístil katetr a nádobku s roztokem podal jednomu z policistů.
“Držte to pořádně nahoře, svoje ruce teď budeme potřebovat.”
Požádal kolegu o injekci 5 miligramů adrenalinu do infúuze, 125 miligramů Solumedrolu a přípravu defibrilátoru. V té chvíli začala Laurenina teplota prudce klesat, zatímco a křivka na elektrokardiografu se stala nepravidelnoupřestala být pravidelná. Na spodní straně zelené obrazovky začalo blikat červené srdíčko a zároveň se ozvalo krátké opakované pípání, upozorňující na hrozící fibrilaci srdce.
“No tak, holka, chyť se! Asi má vnitřní krvácení. Jak vypadá břicho?”
“Měkké, krvácí zřejmě do nohy. Jsi připraven na intubaci?”
Ani ne za minutu byla Lauren intubována a připojena na dýchací přístroj. Stern požádal o přehled životních funkcí. Frank hlásil, že dýchání je stabilní, tlak spadl na 50. Neměl čas svoji větu dokončit, krátké pípání přístroje bylo vystřídáno pronikavým pískáním.
“Je to tady. Fibriluje, nabij na 300.”
Philip otřel elektrody přístroje o sebe.
“Dobrý, máš to tam,” zakřičel Frank.
“Běžte dál, jdu na to!”
Pod silou výboje se tělo vzepjalo do oblouku a padlo zpět.
“Pořád špatný.”
“Nabij na 360, jdeme znova.”
“360, můžeš.”
“Pryč!”
Tělo se napnulo a bezvládně kleslo. “Dej mi znova 5 miligramů adrenalinu a nabij na 360. Pryč!” Nový výboj, nové nadskočení. “Stále fibriluje! Ztrácíme ji, dej jí jednu jednotku Lidocainu do infúze, a nabij na 360. Pryč!” Tělo se nadzvedlo. “Dáme 500 miligramů Beryllia a hned nabij na 360!”
Lauren dostala ještě jeden šok. Srdce vypadalo, že reaguje na podané preparáty a má zase pravidelný rytmus, ale jen chvíli. Pípání, které na několik vteřin ustalo, se znovu ozvalo naplno... “Srdeční zástava!” vykřikl Frank.
S nebývalou zuřivostí začal Philip se srdeční masáží. Zkoušel ji přivést k životu a přitom ji prosil: “Neblbni, dneska je krásně, vrať se, nedělej nám to.” Pak přikázal svému kolegovi nabít znovu na 360. Frank se ho pokoušel uklidnit. “Philipe, nech toho, je to k ničemu.” Ale Stern to nevzdával. Znovu chtěl nabít defibrilátor. Kolega poslechl. Po x-té požádal, aby se vzdálili. Tělo se znovu vzepjalo, ale čára kardiogramu byla stále rovná. Philip pokračoval v masáži, čelo se mu lesklo potem. Únava prozrazovala beznaděj mladého lékaře tváří v tvář bezmoci. Frank postřehl, že jeho chování ztrácí logiku. Už před několika minutami měl přestat a stanovit čas smrti, ale on stále pokračoval v masáži srdce.
“Dej jí ještě půl miligramu adrenalinu a nabij na 400.”
“Philipe, přestaň, nemá to smysl, je mrtvá. Nevíš co děláš.”
“Sklapni a dělej co ti říkám!”
Policista upřel zkoumavý pohled na doktora klečícího vedle Lauren. Doktor tomu nevěnoval nejmenší pozornost. Frank pokrčil rameny, stříkl novou dávku do infuúze a nabil defibrilátor. Oznámil hodnotu 400 miliampérů. Stern spustil výboj, aniž by je požádal, aby se vzdálili. Hrudník se působením proudu prudce zvedl od země, stopa na obrazovce však zůstala beznadějně rovná. Doktor se na ni ani nepodíval, už před tímhle posledním šokem to tušil. Pěstí udeřil Lauren do hrudníku. “Do prdele, do prdele!” Frank ho popadl za ramena a silně stiskl.
“Přestaň, Philipe, přestáváš se kontrolovat, uklidni se! Konstatuj smrt a balíme. Máš toho dost, musíš si odpočinout.”
Philip se potil, oči měl vytřeštěné. Frank zvýšil hlas, uchopil hlavu svého přítele do dlaní a přinutil ho podívat se mu do očí. Opět mu přikázal, aby se uklidnil, a když nepřišla žádná odezva, vlepil mu facku. Mladý doktor ránu mlčky přijal. Jeho přítel nasadil konejšivý tón: “No tak, káamaráde, vzpamatuj se.” Vyčerpaně ho pustil a s prázdným pohledem vstával.
Policisté se na doktory zaraženě dívali. Frank se potácel, zjevně zcela vyvedený z míry. Philip, klečící a jakoby schoulený do sebe, zvedl pomalu hlavu, otevřel ústa a tiše řekl: “Smrt nastala v 7 hodin 10 minut.” Pak se obrátil k policistovi, který se zatajeným dechem stále ještě držel láhev s infúuzním roztokem: “Konec. Odvezte ji, my už pro ni nemůžeme nic udělat.” Zvedl se, chytil svého kolegu za rameno a táhl ho k sanitce. “Tak pojď, jedem zpátky.”
Oba policisté sledovali, jak nasedají do vozu. “Těm felčarům teda nerozumím!” řekl jeden z nich. Druhý si ho změřil pohledem.
“Už jsi byl někdy v situaci, kdy někoho z našich sejmuli?”
“Ne.”
“Takže nemůžeš pochopit, co prožívají. Pojď mi pomoct, opatrně ji zvedneme a dáme ji na nosítka.”
Sanitka mezitím zahnula za roh. Policisté zdvihli nehybné tělo, položili ho na nosítka a přehodili přes něj přikrývku. Posledních pár čumilů se rozešlo, divadlo skončilo. Doktoři uvnitř sanitky nepromluvili zatím ani slovo. Ticho přerušil Frank. “Philipe, co tě to popadlo?”
“Není jí ani třicet, je to doktorka a je k smrti krásná.”
“Jo, smrt, tu právě potkala! A mění na tom něco to, že byla krásná a že byla doktorka? Mohla být klidně ošklivá a pracovat v supermarketu. To je osud, s tím nic nenaděláš, přišla její chvíle. Jedem zpátky, lehneš si a zkusíš na to zapomenout.”
Dva bloky za nimi vjížděl právě policejní vůz do křižovatky, když nějaký taxík projel na červenou. Policista vztekle dupl na brzdu a zatroubil. Řidič taxíku zastavil a ledabyle se omluvil. Laurenino tělo přitom spadlo z nosítek. Oba muži šli dozadu, mladší uchopil Lauren za kotníky, starší za ruce. Když spatřil hrudník mladé ženy, ztuhly mu rysy.
“Ona dýchá!”
“Cože?”
“Říkám ti, že dýchá. Padej za volant a uháněj k nemocnici.”
“No tohle! Ti dva doktůrci mi byli hned podezřelí!.”
“Nekecej a uháněj. Já tomu nerozumím, ale ještě o mně uslyší.”
Policejní dodávka předjela sanitku, sledována udivenými pohledy doktorů. To jsou přece ,jejich‘ policajti! Philip chtěl spustit sirénu a jet za nimi. Jeho kolega nesouhlasil, byl úplně vyčerpaný.
“Proč tak uhánějí?”
“Já nevím,” odpověděl Frank, “a možná to ani nejsou oni. Vypadají všichni stejně.”
O deset minut později zaparkovali vedle policejního vozu, jehož dveře zůstaly otevřené. Philip vystoupil a šel do příjmu. Čím dál víc pospíchal k přijímacímu pultu. Bez pozdravu oslovil sestru.
“Na kterém je sále?”
“Kdo, doktore Sterne?” zeptala se sestra.
“Ta mladá žena, co ji právě přivezli.”
“Je na trojce, postará se o ni doktor Fernstein. Prý je z jeho týmu.”
Za ním stojící starší policista mu poklepal na rameno.
“Co vy doktoři nosíte v hlavě?”
“Promiňte prosím, já vám nerozumím.”
Udělal dobře, že se omluvil, ale to bylo málo. Jak prý mohl konstatovat smrt, když ta žena v jejich dodávce dýchala. “Uvědomujete si, že beze mneě by ji dali do mrazáku živou?” Prý o něm ještě uslyší. Ve stejnou chvíli vyšel ze sálu číslo 3 doktor Fernstein, a jako by policistu ani neviděl, přistoupil k mladému lékaři: “Sterne, kolik dávek adrenalinu jste jí píchnul?”
“Čtyřikrát 5 miligramů,” odpověděl. Profesor mu to vzápětí vyčetl, připomínajea připomněl mu, že jeho chování prozrazuje přílišnou horlivost. Policistovi řekl, že Lauren byla mrtvá dávno předtím, než doktor Stern konstatoval smrt.
Dodal, že lékaři pochybili svým přílišným soustředěním se na srdce pacientky. Celou debatu pak uzavřel vysvětlením, že vstříknutá tekutina se nahromadila v osrdečníku: “Když jste prudce zabrzdili, dostala se tekutina do srdce. To pak reagovalo čistě chemicky a začalo opět bít.” To bohužel nic nezměnilo na mozkové smrti. Co se týká zmíněného srdce, až koncentrace klesne, zastaví se. “Pokud se tak v tomto okamžiku už nestalo.” Doporučil policistovi, aby se doktoru Sternovi omluvil za to, že se nechal unést, a doktora požádal, aby se u něj zastavil, než odejde. Policista se otočil k Philipovi a zabručel: “Vidím, že nejen my od policie umíme držet basu. Hezký den vám ani nepřeju.” Otočil se na podpatku a opustil nemocnici. Jen co se za ním zavřely dveře, bouchla dvířka dodávky.
Stern stál s lokty opřenými o pult a přivřenýma očima se díval na sestru. “Co se to tady děje?” Pokrčila rameny a připomněla mu, že na něj čeká doktor Fernstein.
Zaklepal na pootevřené dveře pracovny. Velký šéf ho pozval dál. Stál za svým stolem, zády k němu, díval se z okna a viditelně čekal, až Stern promluví první. Ten tak učinil. Přiznal se, že nechápe to, co profesor říkal policistovi. Fernstein jej suše přerušil.
“Poslouchejte dobře, Sterne, co jsem řekl policii bylo to nejmenší, co jsem mohl říct, aby na vás nenapsal hlášení a nezničil vám tak kariéru. Pro člověka s vašimi zkušenostmi je takové chování nepřijatelné. Občas je třeba se smířit se smrtí. Nejsme bohové a nezodpovídáme za osud. Ta mladá žena byla mrtvá už při vašem příjezdu, a vaše tvrdohlavost vás mohla přijít draho.”
“Jenže jak si vysvětlujete, že začala zase dýchat?”
“Já si to nevysvětluji a ani si to vysvětlovat nehodlám. Medicína neví všechno. Je mrtvá, doktore Sterne. Je vaše věc, jestli se vám to nelíbí nebo ne, ale prostě je pryč. Mně je jedno, že se její plíce hýbou a srdce tepe samo od sebe. Její EEG je rovné jak stůl. Mozková smrt je nevratná. Počkáme, dokud nebude následovat i to ostatní, a pak ji pošleme do márnice. Hotovo, tečka.”
“Ale za současného stavu to přece nemůžete udělat!”
Pohybem hlavy a zvýšením hlasu dal Fernstein najevo svoji podrážděnost. Nepotřebuje, aby ho někdo poučoval. Zná Stern cenu jednoho dne resuscitace? Myslí si snad, že nemocnice si bude blokovat lůžko umělým udržováním jednoho ,ležáka’ při životě? Vřele mu doporučil, aby nebyl tak umíněný. On odmítá nutit rodinu sedět celé týdny u postele nehybného stvoření bez vědomí, drženého na přístrojích. Odmítá být zodpovědný za takové rozhodnutí, které by pouze uspokojilo jeho lékařské ego.
Přikázal Sternovi, aby si šel dát sprchu a zmizel mu z očí. Mladý lékař zůstal stát proti profesorovi a znovu opakoval své argumenty. Když ji prohlásil za mrtvou, byla jeho pacientka již deset minut ve stavu zástavy srdce a dýchání. Její srdce a plíce přestaly žít. Jistě, pokračoval v oživování, protože poprvé ve své lékařské praxi cítil, že ta žena nechce zemřít. Popsal profesorovi, jak v jejím pohledu cítil, že bojuje a odmítá to vzdát. Proto s ní bojoval až za hranice normy. A o deset minut později, navzdory vší logice a navzdory všemu, co ho učili, začalo srdce bít, plíce vdechovat a vydechovat vzduch, byl tam závan života. “Máte pravdu,” pokračoval, “jsme lékaři a neumíme všechno. Ta žena je taky lékař.” Poprosil Fernsteina ještě o jednu šanci. Jsou přece známy případy, kdy se život vrátil po šestiměsíčním kómatu, aniž by někdo věděl proč. To, co udělala ona, nikdy nikdo neudělal, tak k čertu s tím, co to bude stát. “Nenechte ji odejít. Ona to nechce, to je to, co se nám snaží naznačit.”
Profesor si dal s odpovědí načas: “Doktore Sterne, Lauren byla jednou z mých studentek. Měla sice hroznou povahu, ale měla skutečný talent, vážil jsem si jí a vkládal do její kariéry spoustu nadějí, stejně jako do vaší. Náš rozhovor je u konce.”
Stern při odchodu ani nezavřel dveře. Na chodbě na něj čekal Frank.
“Co tady děláš ?”
“Philipe, co je to s tebou, uvědomuješ si, s kým si mluvil takovým tónem?”
“A co má být?”
“Chlápek, se kterým jsi mluvil, je profesor té mladé ženy. Zná ji už víc než rok, a zachránil víc životů, nežli stihneš ty za celý svůj doktorský život. Musíš se naučit ovládat. Někdy nevíš, co říkáš.”
“Dej mi pokoj, Franku, dneska už jsem jednu morální lekci dostal.”
***
Maminko,
děkuju za psa, hlavně nic neuklízej, udělám to, až se vrátím.
Kali si u tebe vyzvednu v neděli kolem páté.
Líbám Tě.
Tvoje milovaná Doktorka.
